pondělí, července 17, 2017

Víkend mimo všední realitu - Jizerské hory

Upozornění: V následujících článku se vyskytuje přemíra superlativ, protože jsem nic podobného zatím nezažila a neviděla.
Můj milý mě pozval na víkend (14. - 16. 7.) na chalupu do Jizerských hor. Už jen z toho, že to jsou Jizerky, jsem byla nadšená, protože jsem za svůj krátký život byla jen na Šumavě, kterou mám prakticky za kopcem. Byla jsem plna očekávání, protože: je to na druhé straně republiky, dlouho jsem nikde nebyla, podle fotek by to tam mělo být nádherné a taky proto, že jsou to hory, lesy, příroda, zeleno, klid. A to všechno byla pravda.

V pátek k odpoledne jsme vyrazili z Prahy, po cestě jsem se stavěli ještě nakoupit jídlo v Mladé Boleslavi. Mimochodem, na severu Čech jsou silnice plné neukázněných řidičů (nechci tu psát sprostě, ale debil vedle debila no). Viděla jsem z dálky Ještěd a to, že jsem z toho tak nadšená a občas unešená i ze skal je proto, že já tady v té části republiky vážně nikdy nebyla; pak jsme projeli okolo Kofola letadla u dálnice, které slouží jako restaurace a to bylo pro milovníka letadel jako jsem já vážně luxusní podívaná. A pak už přicházely hory, skály, lesy a do údolí se plížila mlha a já měla pocit, že přichází podzim.

Stejný pocit přicházejícího podzimu na mě dýchl i s ubytováváním se v chalupě mého milého (jeho rodičů, ale tak víte co), která se nachází v Josefově Dole. Je tam spoustu malých chaloupek a hlavně roubenek, kterých na Šumavě moc není. Vypadá to tam úplně jinak než na jihu. Muselo se zatopit, protože v chaloupce samozřejmě nikdo celoročně nepřebývá, ale to nebyl jediný podnět, který ve mně vyvolal takovou náladu. Místnosti tam byly malinkaté, útulné, nádherná okna s ještě nádhernějšími závěsy. Čisto, útulno.
Jedno z nejkrásnějších svítání, co jsem kdy zažila. Ani mi tam ve výsledku moc nepřekáží ta peřina u okna.
Starý krásný velký hrneček s černým čajem a v pozadí jedno z těch oken s těmi závěsy.

neděle, července 09, 2017

Směji, pláču, tvořím, sním, plánuji

Uběhl opět nějaký ten pátek plný přemítání, uvažování, bdění a snění. Předchozí článek byl psán v době, kdy mi nebylo moc fajn, ale teď už mi je líp. Odvážila jsem se ho vpustit do světa přes Instastories a nečekala jsem nějakou odezvu, ale přišly mi dvě zprávy. Jedna od blízké kamarádky, od které bych to vážně nečekala, protože o ní by si každý řekl: ,,Ty jo, ta se musí mít hrozně fajn, krásný dům, zvířata kolem sebe, rodina, kamarádi...'' a ono je to naopak. Jako druhá mi napsala spolužačka, která mi vyjádřila podporu a obdiv, že si tohle (ty všelijaké úzkosti) umím přiznat. Obě dvě zprávy mě nakoply a povzbudily.