pátek, září 01, 2017

Kterak si malá Maruška splnila sen o létání

Pár slov na začátek... Nadpis může být zavádějící, protože už nejsem malá, ale odmalička to byl můj sen. Nicméně výškově pořád malá jsem. A to, že jsem zase nějak opožděná s tímto zážitkem si vysvětluji tak, že autor musí být ve správném rozpoložení pro psaní článku, takže je úplně jedno, že už to jsou dva týdny, co se tohle stalo.
Přemýšlím, jak začít. Možná tím, kdy se tenhle sen v mé hlavě vyskytl. Už na starých blozích jsem snila o tom, jak bych si přála jednou skočit padákem. Důvod byl prostý. Za kopcem naší vesnice se nachází (nejen parašutisty) hojně navštěvované letiště s krásnými, i když trochu hlučnými letadly jménem Skyvan. Pink Skyvan. Jo, i v mém dětství mi létalo tohle (nebo létali, přes léto je tu těchto letadel víc, ale ne v totožném zbarvení) nad hlavou, takže už odmalička jsem vzhlížela vzhůru a obdivovala létající lidi na obloze. Trochu jsem povyrostla a začala jezdit na letiště s kamarádkou na Kofolu a hranolky. Třeba každý den. V té době jsem si začala říkat, že jednou, jednou si skočím padákem. Uplynul opět nějaký čas, minulý rok jsem končila léto s myšlenkou, že jsem si zase neskočila a když se teď ohlížím zpětně, peníze nebyl ten problém. Asi jsem neměla dostatek podpory, odvahy ano, ale podpora od okolí mi chyběla. Je jasné, že jsem něco takového nemohla chtít od babičky, protože ta se o mě samozřejmě bála a bojí.

pondělí, července 17, 2017

Víkend mimo všední realitu - Jizerské hory

Upozornění: V následujících článku se vyskytuje přemíra superlativ, protože jsem nic podobného zatím nezažila a neviděla.
Můj milý mě pozval na víkend (14. - 16. 7.) na chalupu do Jizerských hor. Už jen z toho, že to jsou Jizerky, jsem byla nadšená, protože jsem za svůj krátký život byla jen na Šumavě, kterou mám prakticky za kopcem. Byla jsem plna očekávání, protože: je to na druhé straně republiky, dlouho jsem nikde nebyla, podle fotek by to tam mělo být nádherné a taky proto, že jsou to hory, lesy, příroda, zeleno, klid. A to všechno byla pravda.

V pátek k odpoledne jsme vyrazili z Prahy, po cestě jsem se stavěli ještě nakoupit jídlo v Mladé Boleslavi. Mimochodem, na severu Čech jsou silnice plné neukázněných řidičů (nechci tu psát sprostě, ale debil vedle debila no). Viděla jsem z dálky Ještěd a to, že jsem z toho tak nadšená a občas unešená i ze skal je proto, že já tady v té části republiky vážně nikdy nebyla; pak jsme projeli okolo Kofola letadla u dálnice, které slouží jako restaurace a to bylo pro milovníka letadel jako jsem já vážně luxusní podívaná. A pak už přicházely hory, skály, lesy a do údolí se plížila mlha a já měla pocit, že přichází podzim.

Stejný pocit přicházejícího podzimu na mě dýchl i s ubytováváním se v chalupě mého milého (jeho rodičů, ale tak víte co), která se nachází v Josefově Dole. Je tam spoustu malých chaloupek a hlavně roubenek, kterých na Šumavě moc není. Vypadá to tam úplně jinak než na jihu. Muselo se zatopit, protože v chaloupce samozřejmě nikdo celoročně nepřebývá, ale to nebyl jediný podnět, který ve mně vyvolal takovou náladu. Místnosti tam byly malinkaté, útulné, nádherná okna s ještě nádhernějšími závěsy. Čisto, útulno.
Jedno z nejkrásnějších svítání, co jsem kdy zažila. Ani mi tam ve výsledku moc nepřekáží ta peřina u okna.
Starý krásný velký hrneček s černým čajem a v pozadí jedno z těch oken s těmi závěsy.

neděle, července 09, 2017

Směji, pláču, tvořím, sním, plánuji

Uběhl opět nějaký ten pátek plný přemítání, uvažování, bdění a snění. Předchozí článek byl psán v době, kdy mi nebylo moc fajn, ale teď už mi je líp. Odvážila jsem se ho vpustit do světa přes Instastories a nečekala jsem nějakou odezvu, ale přišly mi dvě zprávy. Jedna od blízké kamarádky, od které bych to vážně nečekala, protože o ní by si každý řekl: ,,Ty jo, ta se musí mít hrozně fajn, krásný dům, zvířata kolem sebe, rodina, kamarádi...'' a ono je to naopak. Jako druhá mi napsala spolužačka, která mi vyjádřila podporu a obdiv, že si tohle (ty všelijaké úzkosti) umím přiznat. Obě dvě zprávy mě nakoply a povzbudily.

neděle, května 28, 2017

Taková navenek, jiná uvnitř

Až si pár mých přátel/followerů na Instagramu a dalších náhodných lidí, kteří mě znají, přečtou tenhle článek, nebudou tomu chtít věřit a budou si myslet, že to je jen blábol, výmysl, že chci upoutat pozornost a chci být litována. Ne, naopak, raději budu zatloukat a nebudu si chtít o tom povídat, protože si tu situaci poněkud nerada přiznávám. Takže rada ještě předtím, než vás do celé té problematiky zasvětím: raději na to nereagujte, pokud to nechcete brát vážně.

neděle, dubna 23, 2017

Typická já

Při sezení u notebooku mám na hlavě čepici a v uších sluchátka. Jinak mi ty sluchátka padají. Proto mě trápí tohle teplé období, kdy už v čepici budu přeci jen vypadat jako blbec, ale poslouchat ty písničky chci!

Kafe si zalévám do 1/3 vodou a zbytek dolévám mlékem. Takové extra latéčko. A sladím si ho 2,5 lžičkami cukru.

Čaj si naopak nesladím. Pokud není černý s citronem. A zásadně si ho dolévám studenou vodou, abych ho mohla brzo pít. Čajový pytlík nevyndavám i přes to, že se z něj po nějaké době uvolňují škodlivé látky.

pátek, února 10, 2017

Zkoušky, veganství, následující dny

Nevím, jakou cestou se vydat. Několikrát do měsíce si řeknu ,,O tomhle chci napsat na blog'' - většinou, když mám za sebou nějakou důležitou událost a pak, když mám čas a sednu si k blogu, tak nevím, jestli to je dobrý nápad. Už jen to pokusit se tu neskutečnou várku myšlenek shrnout do pár řádků, co budou mít hlavu a patu.